IKDF

Vzduchoprázdno.
V jeho hlavě. Okolo něj. Šeď a jen to nazelenalé záření. Točila se mu
hlava. Musel se posadit. V jediném okamžiku se mu všechno vymklo
z rukou. Jak je to možné? Zadíval se na ni.
Schoulila se u jeho nohou. Přitáhla si kolena pod bradu a opřela se o něj.
„Nakresli mi beránka....“ zvedla k němu oči.
Přemýšlel, co by řekl. Mlčel tak dlouho, že zapomněl, jak zní jeho vlastní
slova. Řekl by.. řekl... Beránka? Proč? Proč sem taháš Malého prince?
(a ona by řekla: Protože se mu podobáš, víš to?)
Nebo: Beránka? Co to má se mnou společného? Co to má společného
s tebou?
(a ona by řekla: Podívej se znovu do zrcadla a uvidíš...)
Nebo jen: Beránka? A dlouze by ji hypnotizoval pohledem.
(a ona by mlčela a v jejích očích by spatřil odpověď na všechny otázky
universa)
Nakonec neřekl nic. Začal kreslit.
Zrcadlo, to zrcadlo, před kterým už kdysi stál, se obrátilo a odráželo věci,
o kterých myslel, že dávno zmizely s ním. Tehdy... Tam... Tak daleko...
Tak živé...
Před očima se mu rozeběhl film. Obraz střídal obraz v neskutečném tempu.
Viděl chlapce v černém plášti. A schody, spoustu schodů, viděl dům, pod
ním ulici, trávník... viděl...
7
Píchlo ho u srdce. Nechtěl se dívat. Proč mu to ukazuje?
Zadíval se na ni úkosem:
On: „Proč Dark Fairy?“
Ona: „To je tajemství...“
On: „Kdo jsi?“
Ona: „To je tajemství...“
On: „Kam jdeme?“
Ona: „To je tajemství...“
On: „A povíš mi ho někdy?“
Ona: „Potom... Snad...“
„Ukaž mi, co jsi nakreslil...“

Miloval galerie. Když byl obklopen uměním, připadal mu svět lepší.
Opírali se o zábradlí a dívali se do prostoru pod nimi. Dole o patro níž na
plazmové obrazovce se stále dokola odvíjel stejný příběh. Digitalizovaný
člověk ve žluté kombinéze na lavičce, tak tragikomicky sám! Cítil její
blízkost, její vůni a teplo, sálala do něj. Později cestou dolů ji letmo políbil
ve výtahu, jako by se na chvíli vznesli. Zdálo se mu, že vedle ní je celý svět
galerie.
„To je blbost, jak tam tak sedí v té kombinéze,“ řekla.
„V tom je právě to komično,“ řekl.
„Mně to moc směšné nepřipadá. Pojďme už…“
„Tak jo, no…“
„Podívej…“ Před nimi se na obraze rozprostíralo obrovské blankytné nebe.
Na to se dokázala dlouho dívat ona. Dvě židle, symbolicky svázané za
nohy, se k tomu obrazu neskutečně hodily…
„Chci ti něco ukázat, pospěš,“ řekl.
„A co?“ chtěla vědět.
„Odpověď na tvoji otázku.
33
Byl tam. Obrovský obraz. Červenočerný. S barevnými fleky…
„To je ono,“ podíval se na ni významně.
Zahleděla se na obraz. Skaláři? Obrovští skaláři v červené vodě? Mrtvé
akvarijní rybičky? Nechápala…
Dokud si nepřečetla název obrazu. Usmála se.
Věděla, že ji ve výtahu políbí.