Vzduchoprázdno.
V jeho hlavě. Okolo něj. Šeď a jen to nazelenalé záření. Točila se mu
hlava. Musel se posadit. V jediném okamžiku se mu všechno vymklo
z rukou. Jak je to možné? Zadíval se na ni.
Schoulila se u jeho nohou. Přitáhla si kolena pod bradu a opřela se o něj.
„Nakresli mi beránka....“ zvedla k němu oči.
Přemýšlel, co by řekl. Mlčel tak dlouho, že zapomněl, jak zní jeho vlastní
slova. Řekl by.. řekl... Beránka? Proč? Proč sem taháš Malého prince?
(a ona by řekla: Protože se mu podobáš, víš to?)
Nebo: Beránka? Co to má se mnou společného? Co to má společného
s tebou?
(a ona by řekla: Podívej se znovu do zrcadla a uvidíš...)
Nebo jen: Beránka? A dlouze by ji hypnotizoval pohledem.
(a ona by mlčela a v jejích očích by spatřil odpověď na všechny otázky
universa)
Nakonec neřekl nic. Začal kreslit.
Zrcadlo, to zrcadlo, před kterým už kdysi stál, se obrátilo a odráželo věci,
o kterých myslel, že dávno zmizely s ním. Tehdy... Tam... Tak daleko...
Tak živé...
Před očima se mu rozeběhl film. Obraz střídal obraz v neskutečném tempu.
Viděl chlapce v černém plášti. A schody, spoustu schodů, viděl dům, pod
ním ulici, trávník... viděl...
7
Píchlo ho u srdce. Nechtěl se dívat. Proč mu to ukazuje?
Zadíval se na ni úkosem:
On: „Proč Dark Fairy?“
Ona: „To je tajemství...“
On: „Kdo jsi?“
Ona: „To je tajemství...“
On: „Kam jdeme?“
Ona: „To je tajemství...“
On: „A povíš mi ho někdy?“
Ona: „Potom... Snad...“
„Ukaž mi, co jsi nakreslil...“