Je chladná noc jednoho srpnového dne. Na jedné ze španělských pláží stojí
dvě postavy. Matka a syn. Jsou tam proto, že chtějí vidět východ slunce.
Syn je na pláži už potřetí. Ani jednou se slunce nedočkal. Svou smůlu
přičítá mrakům na obzoru v místech, kde se slunce má objevit. Jeho hlavou
probíhá samozničující vize o tom, že se stal Kafkovým zahradníkem.
"Dezinformatik slunce vycházet nikdy neuvidí!" Poskakují slova z jednoho
obvodu v jeho hlavě na druhý. Přichází čas, kdy se má slunce objevit. A
pak čas, kdy už mělo být dávno venku. Syn se odvrací a chce odejít. Matka
ho zastavuje se slovy, aby to nevzdával. Obrací se k ní a přímo z jeho
neúspěchy zmučené duše vychází toto. "Nemá smysl čekat na něco, co
není, slunce dnes nevyjde. Je hluboko v moři sil APEIRONU, je hluboko
v srdci temnoty, kde bojuje za svou pouť. Jsem člověk temnoty, nemohu
být u zrození nového dne. Na to se syn odvrací a odchází.
O dva dny později.
Matka, syn a otec stojí v osmém patře na chodbě hotelu, ve kterém bydlí.
Stojí u okna a pohlížejí s nadějí na moře. Obloha je světle oranžová, moře
klidné a všude kolem je neuvěřitelné ticho. Budík na synových hodinkách
začal právě pískáním signalizovat, že čas se nachyluje. Synovi buší srdce
jako málokdy předtím.