Miloval galerie. Když byl obklopen uměním, připadal mu svět lepší.
Opírali se o zábradlí a dívali se do prostoru pod nimi. Dole o patro níž na
plazmové obrazovce se stále dokola odvíjel stejný příběh. Digitalizovaný
člověk ve žluté kombinéze na lavičce, tak tragikomicky sám! Cítil její
blízkost, její vůni a teplo, sálala do něj. Později cestou dolů ji letmo políbil
ve výtahu, jako by se na chvíli vznesli. Zdálo se mu, že vedle ní je celý svět
galerie.
„To je blbost, jak tam tak sedí v té kombinéze,“ řekla.
„V tom je právě to komično,“ řekl.
„Mně to moc směšné nepřipadá. Pojďme už…“
„Tak jo, no…“
„Podívej…“ Před nimi se na obraze rozprostíralo obrovské blankytné nebe.
Na to se dokázala dlouho dívat ona. Dvě židle, symbolicky svázané za
nohy, se k tomu obrazu neskutečně hodily…
„Chci ti něco ukázat, pospěš,“ řekl.
„A co?“ chtěla vědět.
„Odpověď na tvoji otázku.
33
Byl tam. Obrovský obraz. Červenočerný. S barevnými fleky…
„To je ono,“ podíval se na ni významně.
Zahleděla se na obraz. Skaláři? Obrovští skaláři v červené vodě? Mrtvé
akvarijní rybičky? Nechápala…
Dokud si nepřečetla název obrazu. Usmála se.
Věděla, že ji ve výtahu políbí.