Ve škole nás učili, že vztažná soustava je zvolená skupina těles, které jsou vzájemně v klidu, známém, nebo zadaném pohybu. Poloha a pohyb zkoumaných těles je určována právě k té sadě těles. Drzost. Z komplexnosti světa si vyjmeme pár předmětů a dovolujeme si tvrdit, že rozumíme co se mezi nimi přesně děje. Možná to není drzost, možná to potřebujeme mít jednoduchý, abychom mohli rozumně žít, abychom se mohli ubezpečovat, že rozumíme tomu co se děje a že dokážeme předvídat, co bude.
Vztažné soustavy jsou inerciální a neinerciální. Inerciální neboli setrvačná soustava je taková soustava, v níž platí středoškolské pohybové zákony. Neinerciální soustava se vzhledem k nějaké inerciální soustavě pohybuje se zrychlením. Čím větší zrychlení, tím větší trhliny trpí školská fyzika.
Nádherným příkladem kombinujícím oba typy vztažných soustav je vesmírná stanice a kosmonaut. Na stacionární dráze vznáší se tiše prostorem. Spolu s planetou uhání kolem Slunce a to celé ještě letí kolem středu galaxie. Celá galaxie se také někam řítí, ale to už jsme světelné roky daleko od tématu.
Stanice dává kosmonautovi ochranu a kosmonaut se o ní stará. Připojen pupeční šňůrou vznáší se volným prostorem kolem stanice. Moje šňůra se přetrhla. Ztratil jsem svou vztažnou soustavu. Vůči inerciálním soustavám těles mého života nabírám stále větší rychlost. Letím stále větší rychlostí, už letím rychleji než raketa. ONE TWO THREE!
Až potáhne mě k sobě Země, zazářím na tvé obloze jako meteorit. Tvá osobní padající hvězda, tvé tajné přání. Musíš si něco přát, lásko.