Preludium

Mon, 23 Aug 2010 07:08:00 GMT

Je večer, prší, mladík stojí na zastávce tramvaje, na rtech ještě cítí její
jelení lůj, je mu krásně, jako by se před chvílí dotkl hvězd. Přijíždí tramvaj,
jiná linka. Kapky deště mu stékají za límec. Narovnává hlavu a dívá se do
vozu. Za sklem stojí postarší muž. Jako by mu něco říkal. Rukama mu
ukazuje obdélník a sahá si oběma rukama na obličej. Ústa se otvírají a
opakují jedno slovo. Pak vůz odjíždí. Je chladno, mladík zasunuje ruce
hluboko do kapes. V jedné z nich něco nahmatá, papírek. Stojí na něm:
„Říkal jsem: „Podívej se doma do zrcadla.“ „

Admin

DezInformatikův APEIRON

Mon, 09 Aug 2010 19:32:00 GMT

Je chladná noc jednoho srpnového dne. Na jedné ze španělských pláží stojí
dvě postavy. Matka a syn. Jsou tam proto, že chtějí vidět východ slunce.
Syn je na pláži už potřetí. Ani jednou se slunce nedočkal. Svou smůlu
přičítá mrakům na obzoru v místech, kde se slunce má objevit. Jeho hlavou
probíhá samozničující vize o tom, že se stal Kafkovým zahradníkem.
"Dezinformatik slunce vycházet nikdy neuvidí!" Poskakují slova z jednoho
obvodu v jeho hlavě na druhý. Přichází čas, kdy se má slunce objevit. A
pak čas, kdy už mělo být dávno venku. Syn se odvrací a chce odejít. Matka
ho zastavuje se slovy, aby to nevzdával. Obrací se k ní a přímo z jeho
neúspěchy zmučené duše vychází toto. "Nemá smysl čekat na něco, co
není, slunce dnes nevyjde. Je hluboko v moři sil APEIRONU, je hluboko
v srdci temnoty, kde bojuje za svou pouť. Jsem člověk temnoty, nemohu
být u zrození nového dne. Na to se syn odvrací a odchází.
O dva dny později.
Matka, syn a otec stojí v osmém patře na chodbě hotelu, ve kterém bydlí.
Stojí u okna a pohlížejí s nadějí na moře. Obloha je světle oranžová, moře
klidné a všude kolem je neuvěřitelné ticho. Budík na synových hodinkách
začal právě pískáním signalizovat, že čas se nachyluje. Synovi buší srdce
jako málokdy předtím.

Admin

Kapitoly

Preludium

DezInformatikův APEIRON